Barevný svět černobílého Londýna.

(Psáno pod vlivem záhadně něgativní nálady.)

Beze slov. Bez drog.
Dlouho jsem nefotil. Měl jsem čas přemýšlet. Začal jsem si své nápady psát a focení flákám. A pak si všímám takových nesmyslů kolem.
Třeba u toho plotu... kdyby byly v pozadí kouřící komíny, why not, bylo by to úžasně kontrastní.
Chci delší vlasy.
Chci další tetování a piercing.
Chci zelené oči.
Chci víc peněz, abych mohl zase začít cestovat.
Chci napsat knihu.
Chci udělat výstavu fotografií, které schovávám.
Chci mít zase o čem psát...
Stereotyp. Člověk vypadne z ČR, splní si sen tím, že se nastěhuje do UK... potom aby toho nebylo málo, nastěhuje se přímo do Londýna.... A stejně ho zase dožene ten stereotyp. Připadá mi, že zase stagnuji a potřeboval bych dál.

Ale třeba mám jen špatnou náladu, nebo jsem se přežral čokolády, nebo jsem prostě unavenej. Zítra zase den! Jsem, kurva hell yeah, v Londýně a co by za to jiní dali! Půjdu do práce, po cestě budu číst HP5, kochat se slečnami, fotit, zakrývat roztžený rozkrok kalhot kabátem, protože jsem línej to zašít... určitě bude svítit slunce, koupím si přeslazenou kávu, možná si dám snídani v mekáči, nebo si koupím zmrzlinu. Možná si vezmu stativ a něco nafotím, třeba konečně vyfotím v jednorázovém analogu ten poslední snímek, abych ho mohl dát vyvolat...
Třeba přestanu psát hovadiny. :-D
(Je úžasné, jak jsem na začátku psaní měl hroznou náladu a jak jsem to vše vypsal, tak už se cítím fajn... nějak se mi hlavou honí představa ve stylu "Milý deníčku, dnes to bylo na hovno, ach co budu dělat?")